Jak a kde vznikaly, kolik stály a komu posloužily betonové pevnůstky blízko naší obce.
Už jako školní děti jsme se dovídali o mnichovské zradě. mnichovském diktátu, který způsobil rozpad československé republiky, unikátního nudlovitého středoevropského státu. A ještě dvě desetiletí po uzavření Mnichovské dohody psal dušnický kronikář o této době s pohnutím. Dodnes se při výročích znovu a znovu přetřásá, co by se stalo, kdyby se Československo smělo bránit. Tedy, v okolí Dušník by zakrátko bylo možná dost horko.
Železobetonové pevnůstky na katastru naší obce tvořily součást obranného pásu okolo Prahy, zvaného Pražská čára. Na rozdíl od pohraničního byl tento složen z objektů lehkého opevnění: stavby byly menší, avšak dosti důmyslné. Při stavbě opevnění se Čechoslováci inspirovali především ve Francii, projekty „bunkrů“ se však vytvářely u nás a přizpůsobovaly zdejším podmínkám a terénu.
V naší oblasti se stavělo v listopadu 1937 – dvě stavby u dušnických tůní proti Vepřku – a v osmatřicátém se pokračovalo směrem k Dědibabům a dále až po mělnický soutok, kde se Pražská čára napojovala na jiný úsek.
Mezi Všestudy a Dědibabami bychom na konci září 1938 našli takových pevnůstek dvanáct! Většinu z nich pochopitelně vně hráze při Vltavě, se kterou se počítalo jako s přirozenou překážkou. Bunkrologovi stačí říci řopík – a hned je jasné, že mluvíme o objektech vzoru 37, pro 7 osob, vybavených ventilací a s promyšleným umístěním chráněných střílen. Ventilace byla věcí stěžejní: při střílení z kulometu by posádce zplodiny z munice byly nebezpečné už po několika minutách. Zajímavostí je skluz na ruční granáty vedle vstupních dvířek, kterým mohla obsluha zasáhnout nepřítele v týlu, aniž by ohrozila vlastní bezpečnost.
V okolí Dušník stavěla řopíky pražská firma Zdeněk Lakomý, samozřejmě se zapojením a pod dohledem armády. Obědy se vydávaly ve statku čp. 1O, jak uvádí kronikář Libenský. Vojsko mělo také právo užívat povozy a auta občanů. Není známo, zda a v jaké míře tak u nás činilo, zato zcela jistě využívalo služeb obecního přívozníka Rybáře. Zastupitelé totiž dokonce uvažovali o tom, že mu sníží plat, když je současně placen vojskem. Po přípravě betonové desky a kostry bylo betonování jednoho bunkru otázkou zhruba dvou dní. Stavělo se tehdy sice už v chvatu, přesto velmi kvalitně.
Stavěné i hotové objekty byly střeženy, po dostavění pak maskovány, nejprve maskovacím nátěrem, který v našem úseku měl poněkud světlejší odstín, aby lépe splynul s okolními poli. Poté se zhotovovaly tzv. masky: do sítě z drátů se vplétaly klacky, sláma a podobný materiál tak, aby objekt vypadal jako přirozená terénní vyvýšenina.
Každý takový řopík měl být schopen krýt i sousední bunkry, měl být vybaven především kulomety, sedmi bednami střeliva a dvěma bednami ručních granátů.
Když byla koncem září 1938 vyhlášena mobilizace, odhodlané vojsko a později i záložníci se skutečně přesunovali do pevností, ačkoliv ty nebyly vždy dovybavené. Pražský 5. pluk, který zde měl operovat, patřil mezi výkvět armády, sestával z velmi dobře vycvičených vojáků základní služby. Podle vzpomínek pamětníků vázlo zásobování vojska potravinami: vojáci si chodili pro jídlo i do vesnice, do krajního Herbstova statku.
Zklamání z mnichovského rozhodnutí zasáhlo patrně stejně vesničany jako připravené vojáky. Kronikář Libenský hovoří o „hlubokém smutku“, který pociťovali zdejší obyvatelé. Z dušnických řopíků nezbylo vskutku nic, na počátku léta 1939 byly zdemolovány berlínskou firmou Walter. Třaskaviny se umisťovaly na strop do rohů, neboť jiným dostupným způsobem nebylo možné je rozbít. Později byly rozebrány s německou důkladností. Válečný průmysl zužitkoval železné části, zbytky bunkrů už se nedaly využít v případném odboji a český „pronárod“ měl zcela zapomenout na to, jak byl odhodlán se bránit.
Teprve na podzim devětatřicátého roku dostala stavební firma Lakomý od armády více než dva miliony korun za úsek Zálezlice. Ten už ovšem nestál. Možná, že Berlíňan Walter už v té době za jeho demolici inkasoval. Ale to už opravdu… nevím.
Prameny:
- Radan Lášek: Opevnění z let 1936-1938 v okolí Prahy. Praha, Codyprint 2003
- Eduard Stehlík: Českolovenský pevnostní systém z let 1935-38 in Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha, Libri 2002
- Jaroslav Libenský: Kronika obce Dušníky nad Vltavou, rkp.
- Foto: archiv Renée Shaki