V dnešní osadě Dušníky o dvacítce stálých obyvatel žilo ještě v průběhu 2. světové války neuvěřitelných 163 obyvatel. Mezi nimi i agronom Lazar Pavlyšyn, rodák z Ukrajiny, který ve statku u Herbstů získal místo jako hospodářský adjunkt. Jeho životní osudy jsou natolik zajímavé, že se je sám před svou smrtí, v letech 1976 – 1982 rozhodl sepsat. Nevydaný rukopis čítá 226 stran, obsahuje šestnáct kapitol a je nejen poutavým čtením, ale i vzácným dokumentem doby. Pavlyšyn, který si na titulní straně trochu upravil jméno (z Lazara se stal Lazur), neskrývá své sympatie k nemajetným a neúprosnost ke statkářům – což je přístup dnes méně obvyklý – lidovost se projevuje i ve slovníku. Jeho styl, jakkoli poznamenaný hospodářsko-úřednickým výrazivem, nepostrádá smysl pro humor a prakticky ani nedá poznat cizí národnost pisatele.
Úryvky, které citujeme, pocházejí z VIII. kapitoly: Adjunktem u Fr. Herbsta v Dušníkách nad Vltavou.
Jeden z dobrých kamarádů, Skrypnyčenko, kterému jsem pomáhal s jeho diplomovou prací a také jsem mu ji opisoval na stroji, mi poradil, abych šel k jistému Herbstovi, statkáři v chmelařské oblasti v Dušníkách n. Vlt., za adjunkta. Skrypnyčenko tam byl na praxi v r. 1928.
Skrypnyčenko mne seznámil s Herbstovými v lázeňském parku a tam jsme se dohodli, že pojedu s nimi nejdříve do Prahy, kde přenocujeme, a druhý den pojedeme do Dušník. Měli v Praze dům nad Muzeem. Sloužila tam také Anežka, která se pak provdala za Karla Fuksu, dělníka u Herbstů.
Dohodli jsme se s Františkem Herbstem, který byl šéfem (a také všichni ho titulovali: „Pane šéf!“), že dostanu jeden pokoj u vrat a stravu, praní prádla, uhlí dle potřeby otopu a Kč 250,- měsíčně.
Myslel jsem si, že budu na svou práci koukat jako na dočasné nouzové zaměstnání a hlavní své povolání jsem viděl v práci na Ukrajině. Nějak to přečkám!
První sprchu jsem dostal z domova ve formě dopisu. Rodiče si stěžovali, že jim tamní režim odebral všechen dobytek, nemají ani koně, ani krávu, ani ovce, ani psa, ani kočku. Nešlo mi to do hlavy. Proč? Vždyť otec je typický střední rolník od roku 1911, a předtím byl čeledínem na velkostatku.
V Dušníkách jsem si koupil starý velociped za Kč 290,-, abych mohl lépe „obsloužit“ pana statkáře a také jsem jezdíval často do Prahy na sovětské zastupitelství. Cesta z Dušník do Prahy na kole trvala mi 2 hodiny a zpět 45 minut. Z Prahy bylo „z kopce“.
Čím dál tím méně radostné jsem dostával dopisy z domova. V každém byla doložka: Domů nepospíchej!“
Na neštěstí rozrazila se v r. 1929 světová hospodářská krize, která se projevila v Československu vznikem více než milionu nezaměstnaných…. Jako naschvál napadly těch 12 ha chmele, které měl Herbst, mšice. Všichni okolo postřikovali proti nim velmi účinným prostředkem – tabákovou trestí – ale náš pan šéf se zlákal výhodnými dodávkovými podmínkami jakéhosi preparátu jistého Rademachera, který byl málo účinný na mšice a zalepoval všechny pumpy. Pracovalo se s 5 ručními pumpami a dvěma strojovými, taženými voly. Výsledek byl ten, že úroda chmele byla nízká a zboží podřadné jakosti.
V roce 1930 mšice už tak nezlobily, ale zas druhé neštěstí – perenospora chmelová. Ceny chmely upadly, chmelnice se neopravovaly, pozemky se nehnojily.
Po raných bramborách jsme pěstovali pozdní zelí, kapustu, kedlubny a okurky nakládačky. Pan šéf přece mne jednou poslechl a pohnojili jsme chmelnice a ostatní pozemky nejen pražskými kaly, ale i strojenými hnojivy. Chmel začal rodit pěkné šišky, brambory a zelenina dávaly slušnou úrodu a, jako samozřejmost, moje autorita stoupla.
Část kapitoly věnuje Pavlyšyn líčení poměrů v rodině svého zaměstnavatele a na vsi vůbec. Vynecháváme pasáže, v nichž osočuje Herbsta a ostatní statkáře z vykořisťování jeho vlastní i jiných osob a vidí v nich původce veškerého zla.
Ve volných chvílích pro zábavu mi zbývala různá vypůjčená literatura a dosti často „pan šéf“ po večeři (stravoval jsem se s nimi) mi zazvonil (po dohodě) a šel jsem hrát s rodinou, hlavně starou Růženou, žolíky.
Rodina Herbstova se skládala: František Herbst – šéf podniku, jeho manželka Malva, bratr Jaroslav – malíř samouk, stará Herbstová – Růžena, její sestra Mařinka, bratr staré – Pepač Barbora.
V roce 1928, před mým příchodem, se narodila Renička, kterou matka učila na jaře v r. 1929 kakat. Za dva roky se jim narodila druhá dcera – Marta (správně Malva – pozn. red.). Byla u nich věrná kuchařka Stázi, a když děti povyrostly, přibrali ještě jednu pokojskou a pak učitelku němčiny.
Služební poměr u sedláku byl dvojí: u koní to byl zpravidla „deputátník“, který měl byt asi o 2 místnostech a plat 120 až 150 měsíčně, asi 45 kg žitné a 45 kg pšeničné mouky a deputátní pozemek na brambory 0,15 ha. Ostatní pracovníci byli nádeníci a kromě peněžní mzdy shora uvedené měli 5 arů pozemku na brambory při podmínce, že pracují celý rok.
Kromě toho si lidé získávali další příspěvky k životu různým způsobem. Jestli to byla aspoň 3členná rodina, to, jako pravidlo, byl otec kočí a deputátník a manželka, dcera nebo syn a někdy i matka jednoho z manželů, pak manžel dostával pozemek 15 arů na brambory a další členové po 5 arech tj. celkem 25 arů, ze kterých se sklízelo v závislosti od podmínek půdních, polohových a srážkových 30 až 50 q brambor. Takový deputátník choval obyčejně prase na zabití a případně 15 slepic a králíky. Když pracovník nastoupil u sedláka práci, prvý rok byl sedlák povinen dávat sadbu a hnůj.
Jestli pracovnice byly ženy, tak jako samozřejmost měly 10 arů pozemků na brambory, držely kozu a králíky. Koza na jaře vrhla 2 kozlata, která pak prodaly, a za utržené peníze koupily selátko o váze 7,5 kg a snažily se ho všelijakými prostředky vykrmit. Kozám a králíkům se žnula tráva po mezích, později se krmili pazochami z chmelnic a vůbec všelijak získaným krmivem. Nejlépe to vyjadřuje anekdota – průpovídka: „Dobrý den!“ „Dobrý den!“ „Tak jak se máte, jak žijete?“ „Ale ujde to. Když člověk pracuje a trochu přikrádá, tak to jde vydržet.“
Dub, u kterého stál příbytek Lazara Pavlyšyna, jako součást statku Herbstových. Tento mohutný starý dub letní dosud stojí (ačkoliv budovy vzaly zasvé v 80. letech 20. století) a je navržen na vyhlášení památným stromem.
Poděkování: Vladimíru a Marii Pavlyšynovým za poskytnutí rukopisu i fotografií a René Shaki rovněž za zapůjčení fotografií.